Blog

Konečně jdu k sobě,

jako malé robě,

co klopýtá přes práh domu,

podívat se, kdo jde domů.

Máma, táta už jsou tady,

copak jsou ty další vnady?

Děvče ptá se maminky: "Svět je takhle malinký?"

Máma neví, co má říci:

"Nejsou to jen kominíci, které potkáš na cestách!"

Tohle dítě nezná strach!

Tváří se vždy odhodlaně, nezná pojem lidské zbraně,

zná jen nové obzory, všem výstrahám  navzdory.

Travička je měkoučká pod malýma nožičkama,

dokořán jsou její očka: "co to říká moje máma!?

Vše je v plném rozpuku, jen mě vemte za ruku!"

Za chvíli už běží sama, po té cestě za humnama ....... 

........ doběhla až do pralesa, spoléhá se na nebesa,

která vidí na všecka neposlušná děcka . 

Kecka!

sarka.hlavinkova, 10. března 2021

Tráva

Někdy se mi zdává,

že jsem jako tráva, co nám roste pod nohama.

Ještě, že tu nesním sama!

Jindy mám stav beztíže, létám vzduchem bez tíže,

bez bolesti, bez stonání,

je to jen o překonání strachu, obav z neznáma, co je všechno před náma?

Je tam všechno co kdo chcete, stačí, když se nadechnete,

roztáhnete svoje plíce, nádech, výdech, ještě více!

Ještě více tisíckráte!!

Na to přece všichni máte!!! 

Tento pocit právě zažila jsem v trávě ...                                               

sarka.hlavinkova, 14. března 2019

.

Foto

Mění se mi kůže!

Kdopak za to může?

Že by mladá fotografka?

To by byla ale pafka!

Tahle síla veliká,

co nás celý život chrání,

která nemá ani zdání,

celý život uniká.

Najednou se ukáže!

Nečekáš to. Třebaže

už v primě říkali ti, co je stáří.

Stát ve stínu se jí však daří,

až do toho okamžiku,

kdy dáš fotku na papriku.

Nebo je to rajče? Asi.

Ještě že mám dobré vlasy!

sarka.hlavinkova, srpen 2017